Jak posuzovat trestní odpovědnost matky, která usmrtí své děti pod vlivem závažné poporodní duševní poruchy?

Tato otázka je řešena v rámci vysoce sledovaného soudního řízení aktuálně probíhajícího v americkém státě Massachusetts v případu Lindsay Clancy, bývalé porodní sestry, obžalované z vraždy svých tří dětí. V lednu 2023 usmrtila pětiletou Coru, tříletého Dawsona a osmiměsíčního Callana. Následně se pokusila o sebevraždu skokem z okna, při němž utrpěla zranění vedoucí k jejímu ochrnutí.

Hlavní líčení začalo v červenci 2026. Obžaloba předvolala více než sedmdesát svědků, včetně manžela Clancy, zdravotníků, policistů a znalců. Tvrdí, že Clancy čin předem plánovala. V době těsně před činem poslala manžela pro léky a jídlo, a to do podniků nacházejících se v dostatečné vzdálenosti na to, aby údajný plán v jeho nepřítomnosti stihla dokonat.

Obhajoba naopak tvrdí, že Clancy trpěla nerozpoznanou poporodní psychózou a bipolární poruchou, přičemž se opakovaně snažila vyhledat pomoc s řešením těchto problémů. Její stav se údajně několik měsíců zhoršoval, trpěla nespavostí, úzkostmi, depresí, sebevražednými myšlenkami a strachem, že by mohla dětem ublížit.

Obhajoba poukazuje také na to, že Clancy byla během čtyř měsíců předepsána psychofarmaka z několika různých skupin. Patřila mezi ně antidepresiva, benzodiazepiny, léky na spaní, stabilizátory nálady i antipsychotika. Clancy v komunikaci s rodinou a zdravotníky psala, že se po některých lécích cítí „mimo“, že se její deprese zhoršila a že se obává závislosti na benzodiazepinech.

Jedna z jejích psychiatriček, Dr. Jennifer Tufts, ji několik měsíců léčila výhradně prostřednictvím telemedicíny, přičemž jejich poslední videohovor se uskutečnil den před smrtí dětí. Tufts před soudem vypověděla, že osobní návštěvu nepovažovala za potřebnou, protože při videokonzultacích neměla pocit, že by jí něco podstatného unikalo. Současně však vyšlo najevo, že neměla k dispozici úplnou zdravotní dokumentaci a nevěděla o některých kontaktech Clancy s krizovou linkou.

Psychiatrička Tufts naproti tomu svůj postup hájí a uvádí, že jí Clancy nehlásila halucinace ani úmysl ublížit sobě nebo dětem.

Obhajoba tvrdí, že péče o Clancy nebyla dostatečně koordinovaná a případ prezentuje jako příklad selhání systému. Clancy léčilo více poskytovatelů, kteří neměli všechny potřebné informace, psychiatrička ji osobně nikdy nevyšetřila a namísto efektivní dlouhodobé léčby doprovázené terapií a změnou životního stylu jí byla ordinována psychofarmaka, jejichž účinky se mohly překrývat nebo působit protichůdně. Podle obhajoby její stav dále zhoršovala právě kombinace duševní poruchy, dlouhodobé nespavosti a nevhodné medikace. Znalec obhajoby s ohledem na všechny tyto okolnosti dospěl k závěru, že Clancy v době činu trpěla poporodní psychózou, a tudíž nebyla trestně odpovědná.

Stát Massachusetts na rozdíl od Česka ani některých dalších zemí nezná zvláštní, mírněji posuzovanou skutkovou podstatu trestného činu usmrcení dítěte matkou v důsledku porodu. Clancy je proto nyní obžalována z tří vražd prvního stupně, tedy za vraždu každého dítěte zvlášť. Pokud ji porota uzná vinnou alespoň z jedné vraždy prvního stupně, bude jí v souladu se zákonem uložen doživotní trest bez možnosti podmínečného propuštění. Soud nicméně v současnosti zvažuje, zda porotě umožní rozhodovat také o vraždě druhého stupně, popřípadě o neúmyslném usmrcení, které prosazuje obhajoba jako záložní možnost pro případ, že porota odmítne závěr o úplném nedostatku trestní odpovědnosti Clancy. Co se týče vraždy druhého stupně, za tu se ve státě Massachusetts rovněž ukládá doživotí, odsouzený však může po odpykání 15 až 25 let požádat o podmínečné propuštění. Za neúmyslné usmrcení pak ve státě Massachusetts hrozí až 20 let vězení za každý jednotlivý skutek.

A jak by se podobný případ posuzoval v jiných státech?

V Česku by se obdobný čin zpravidla posuzoval jako kvalifikovaná vražda, za niž hrozí 15 až 20 let vězení nebo výjimečný trest včetně doživotí. Zásadní by však byl zejména závěr soudu o duševním stavu pachatelky. Pokud by bylo prokázáno, že kvůli poporodní psychóze v době činu nebyla schopna rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo jej ovládat, nebyla by trestně odpovědná a soud by jí mohl nařídit například ochranné psychiatrické léčení či zabezpečovací detenci.

České právo sice zná speciální, mírněji trestaný čin vraždy novorozeného dítěte matkou, ten se však vztahuje pouze na jednání v rozrušení způsobeném porodem, a to během porodu nebo bezprostředně po něm. Na případ, kdy k usmrcení dojde až osm měsíců po porodu, proto aplikovat nelze.

V některých státech nicméně může mít poporodní duševní porucha vliv na právní posouzení činu i s větším časovým odstupem od porodu. V Anglii a Walesu nemusí být usmrcení dítěte mladšího jednoho roku matkou posuzováno jako vražda, ale jako zvláštní trestný čin usmrcení dítěte matkou, pokud byla psychika matky prokazatelně narušena v důsledku porodu nebo kojení. Soud má v takovém případě při ukládání trestu poměrně široké možnosti a podle okolností může namísto vězení nařídit například psychiatrickou léčbu nebo uložit komunitní trest. Podobnou úpravu má Kanada, kde se tento zvláštní trestný čin rovněž vztahuje k usmrcení vlastního dítěte mladšího jednoho roku a horní hranice trestu odnětí svobody za toto jednání činí pět let odnětí svobody.

V případě Clancy by se však tato pravidla mohla vztahovat pouze na smrt osmiměsíčního Callana, nikoli na jeho starší sourozence. Usmrcení starších dětí by se posuzovalo podle obecných pravidel skutkové podstaty trestného činu vraždy, s možným přihlédnutím k pravidlům o nepříčetnosti nebo snížené odpovědnosti.

Ještě širší prostor pro zohlednění poporodní duševní poruchy poskytuje právní úprava Nového Zélandu. Pokud matka usmrtí své dítě mladší deseti let, může být čin namísto příslušných ustanovení o vraždě nebo manslaughter (úmyslné usmrcení se sníženou odpovědností nebo usmrcení z hrubé nedbalosti) posouzen podle zvláštního ustanovení o vraždě dítěte matkou. Toto zvláštní ustanovení lze použít tehdy, pokud následky porodu některého z jejích dětí nebo kojení ovlivnily její duševní stav natolik, že ji v době činu nebylo možné považovat za plně trestně odpovědnou. Za takto posouzený čin jí hrozí nejvýše tři roky vězení.

V případu podobném Clancy by se tato úprava mohla vztahovat na usmrcení všech tří dětí, protože každé z nich bylo mladší deseti let. U každého skutku by však musela být prokázána požadovaná příčinná souvislost mezi jejím duševním stavem a posledním porodem nebo kojením.

Klíčová je včasná prevence a dostupná péče

Závěrem nutno dodat, že vedle otázky trestu je podstatná zejména otázka prevence. V Česku například program Perinatal nabízí ženám ve 45 porodnicích možnost po porodu podstoupit screening duševního zdraví. Současně je připravován celostátní program, který by měl podobné vyšetření zpřístupnit také během těhotenství.

Jenom úvodní screening však nestačí. Smysl má pouze tehdy, pokud na zjištěné potíže rychle naváže dostupná odborná pomoc, spolupráce jednotlivých zdravotníků a další péče odpovídající závažnosti stavu ženy. Neméně důležitá je i včasná reakce blízkého okolí a rodiny ženy a zesílená podpora postižené rodiny.