Od obchodního sporu k trestnímu řízení: kdy jednání společníka nebo jednatele překračuje hranice běžného podnikání

Ve společnostech s ručením omezeným je běžné, že její společníci současně působí jako jednatelé. Společně firmu založili nebo ji vlastní, podílejí se na jejím řízení a mnohdy může každý z nich za společnost jednat samostatně.

Ani spojení obou rolí však neznamená, že společník – jednatel může s majetkem společnosti nakládat jako s vlastním. Společnost je samostatnou právnickou osobou a její peníze, nemovitosti ani jiný majetek společníkům nepatří. V roli jednatelů s nimi mohou nakládat pouze v rámci řízení společnosti a v jejím zájmu. To platí i tehdy, když je každý z nich oprávněn jednat za společnost samostatně.

Problém nastává, pokud jeden ze společníků – jednatelů začne své oprávnění jednat za společnost a nakládat s jejím majetkem využívat ve svůj prospěch nebo ve prospěch spřízněných osob, a společnost tím poškozovat. Může například vyvádět firemní peníze nebo majetek, uzavírat nevýhodné smlouvy se spřízněnými osobami, odvádět zakázky do jiné společnosti nebo před druhým společníkem či jednatelem zatajovat podstatné informace. Takové jednání již nemusí být pouze předmětem obchodního sporu, ale může mít také trestněprávní důsledky.

Riziko zneužití oprávnění lze částečně snížit stanovením povinnosti společného jednání jednatelů a schvalování větších plateb alespoň dvěma osobami. Ani toto opatření však neodstraňuje nezbytnost pravidelné kontroly hospodaření společnosti.

Samotný fakt, že společnost utrpěla ztrátu nebo že jeden ze společníků – jednatelů učinil špatné rozhodnutí, však automaticky vznik trestní odpovědnosti neznamená. Podnikání je ze své podstaty rizikové a ani dobře míněný obchod nemusí skončit úspěšně. Pro určení případné trestní odpovědnosti jednatele nebo společníka je zpravidla rozhodující především to, zda postupoval transparentně, v dobré víře a v nejlepším zájmu společnosti.

Platí přitom dvojí pravidlo. Ne každý obchodní spor musí být prověřován či projednán v rámci trestního řízení. Současně ale nelze trestní odpovědnost vyloučit jen proto, že poškozená společnost může podat také civilní žalobu.

Nejčastější trestné činy

O trestní odpovědnosti lze uvažovat pouze tehdy, pokud konkrétní jednání společníka – jednatele naplní všechny zákonné znaky některého trestného činu. Zkoumá se například, jakou povinnost dotyčná osoba porušila, jak naložila s majetkem, informacemi či dokumenty společnosti, komu způsobila škodu a zda sobě nebo jiné osobě opatřila neoprávněný prospěch.

Zásadní roli hraje také zavinění, tedy co pachatel o svém jednání věděl, čeho jím chtěl dosáhnout a zda byl s jeho možnými následky srozuměn. U většiny trestných činů popsaných níže je nutné prokázat úmysl páchat protiprávní jednání. Nedbalost postačí pouze tam, kde to zákon výslovně stanoví. Výsledná právní kvalifikace navíc vždy závisí na konkrétních okolnostech a některé skutky může být zdánlivě možné podřadit i pod více ustanovení trestního zákoníku.

Zpronevěra: když jednatel používá peníze společnosti jako vlastní

Trestného činu zpronevěry se může dopustit ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tím škodu nejméně 10.000 Kč. Ve společnosti může jít například i o situaci jediného společníka, který je současně samostatně jednajícím jednatelem a má oprávnění nakládat s penězi na bankovním účtu společnosti. Toto oprávnění nicméně neznamená, že s nimi může zacházet jako s vlastním majetkem. To, že je ve společnosti jediným společníkem a sám za ni jedná, mu nedává právo používat firemní peníze pro svou osobní potřebu. Pokud si společník – jednatel například převede peníze z firemního účtu a bez právního důvodu je použije k nákupu luxusního oblečení, může jít o zpronevěru, jestliže tím společnosti způsobí škodu alespoň 10.000 Kč. Jinými slovy, stála-li věc alespoň 10.000 Kč, společník – jednatel si peníze společnosti úmyslně přisvojil a nešlo o řádně sjednanou zápůjčku, odměnu za výkon funkce ani jiné plnění s platným právním důvodem, může jít o trestný čin zpronevěry.

Nejvyšší soud jako zpronevěru posoudil též situaci, kdy jednatel rozdělil převod 559.020 Kč na dvě menší platby, aby obešel nutnost souhlasu druhého jednatele, a peníze převedl do své výlučné dispozice.[1] Nejvyšší soud v této souvislosti judikoval, že samotné porušení interních pravidel pro založení trestní odpovědnosti nestačí. Rozhodující je, zda si jednatel svěřené peníze přisvojil a použil je v rozporu s účelem, pro který s nimi mohl nakládat.

Podvod: když jeden jednatel získá souhlas druhého na základě nepravdivých informací

Podstata trestného činu podvodu spočívá v tom, že pachatel sebe nebo někoho jiného obohatí tím, že druhou osobu úmyslně uvede v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti. Právě v důsledku tohoto omylu musí dojít k rozhodnutí, které způsobí na cizím majetku škodu nejméně 10.000 Kč.

Představme si společnost se dvěma společníky, kteří jsou současně jednateli a větší platby musí schvalovat společně. Jeden z nich tvrdí, že firma potřebuje zaplatit zálohu 800.000 Kč na nový stroj, a druhému předloží falešnou objednávku. Ve skutečnosti žádný stroj objednán nebyl a peníze mají skončit u společnosti, kterou první společník – jednatel sám ovládá. Druhý společník – jednatel tvrzení o objednávce uvěří a platbu schválí. Právě v tom spočívá trestný čin podvodu – o převodu peněz bylo rozhodnuto v důsledku omylu druhého jednatele, společnosti vznikla škoda a první jednatel a jeho další firma získali neoprávněný prospěch.

Jiným příkladem může být půjčka z firemních peněz. Jeden ze společníků - jednatelů přesvědčí druhého, že společnost půjčuje peníze spolehlivému obchodnímu partnerovi, který je ve sjednané lhůtě vrátí. Zatají však, že příjemcem je jeho další firma, kterou sám ovládá, a již při uzavírání smlouvy ví, že peníze nevrátí nebo je nebude schopna vrátit.

O podvod půjde pouze tehdy, pokud je rozhodnutí učiněno v důsledku lživých nebo zatajených informací, pachatel nebo jiná osoba se tím obohatí a společnosti vznikne škoda nejméně 10 000 Kč. Samotná nevýhodná investice, nesplacená půjčka nebo pozdější zhoršení finanční situace dlužníka však trestný čin nezakládají. Podstatný je úmysl podvést, který musí existovat již v době, kdy pachatel souhlas nebo majetkové plnění získává.

Nevýhodná transakce a porušení při správě cizího majetku

Společník – jednatel nerozhoduje o svém vlastním majetku, ale spravuje majetek společnosti. Musí proto dodržovat povinnosti, které mu ukládá zákon, společenská smlouva nebo jiné právní jednání. Pokud některou z těchto povinností poruší a způsobí tím společnosti škodu, může nést nejen civilní, ale v závažnějších případech také trestní odpovědnost.

Tentokrát si představme, že společnost vlastní nemovitost v hodnotě deseti milionů korun. Jediný společník, který je zároveň jednatel ji bez rozumného ekonomického důvodu prodá za polovinu ceny firmě svého příbuzného, přestože ví, že pro společnost je takový obchod výrazně nevýhodný. Takovým jednáním se může dopustit trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Nemusí se přitom sám obohatit. Podstatné je, že vědomě poruší konkrétní povinnost při správě majetku společnosti a způsobí jí škodu. Obdobně může být posouzeno bezdůvodné prominutí pohledávky nebo uzavření jiné zjevně nevýhodné smlouvy.

O úmyslné porušení povinnosti při správě cizího majetku může jít tehdy, když společník – jednatel v souvislosti s takovýmto jednáním způsobí společnosti škodu nejméně 50 000 Kč. Nestačí tedy pouze to, že obchod skončil minimální ztrátou, že se při zpětném pohledu ukázal jako nevýhodný nebo že by jiný jednatel zvolil lepší řešení.

Trestní zákoník samostatně postihuje také nedbalostní variantu. V takovém případě musí jít o porušení důležité povinnosti z hrubé nedbalosti a způsobená škoda musí dosáhnout alespoň jednoho milionu korun. Běžná neopatrnost, nesprávný podnikatelský odhad ani každé porušení péče řádného hospodáře proto trestný čin nepředstavují.

Zneužití postavení v obchodním styku a přesun podnikání do „nové“ společnosti

Spor mezi společníky může vyvrcholit tím, že jeden z nich založí novou společnost a začne do ní postupně převádět dosavadní podnikání. Osloví klíčové zaměstnance, převede rozpracované zakázky a využije kontakty na zákazníky, které získal díky původní společnosti. Zatímco nová firma pokračuje v podnikání a inkasuje výnosy, v původní společnosti zůstanou pouze dluhy a náklady.

Podobným případem se zabýval Nejvyšší soud. Dva muži, kteří působili jako jednatelé původní společnosti a jeden z nich také jako její společník, vytvořili konkurenční podnikatelský projekt. Využili kontakty na obchodní partnery, odborné zkušenosti zaměstnanců i dosavadní kancelářské prostory. Především však na novou společnost převedli lukrativní zakázky, z nichž získala nejméně 12,1 milionu Kč. Původní společnost naopak skončila v konkursu.[2]

Věc byla posuzována podle tehdejšího znění trestního zákoníku jako zneužití informace a postavení v obchodním styku. Odpovídající jednání dnes upravuje samostatný trestný čin zneužití postavení v obchodním styku.

O tento trestný čin tedy může jít tehdy, když určitá osoba působí u dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti a v úmyslu opatřit sobě nebo někomu jinému výhodu či prospěch uzavře nebo iniciuje smlouvu na úkor jednoho z nich. Typickým příkladem může být právě cílené převedení výhodných zakázek z původní společnosti na novou firmu.

Samotné založení konkurenční společnosti, odchod zaměstnanců nebo využití obecných profesních zkušeností ještě tento trestný čin nezakládají. Zákon vyžaduje výše uvedené dvojí postavení, úmysl opatřit výhodu nebo prospěch a uzavření či iniciování konkrétní smlouvy na úkor jiného z podnikatelů. Pro základní skutkovou podstatu přitom není stanovena minimální výše způsobené škody ani získaného prospěchu. Pokud však pachatel získá prospěch nejméně jeden milion korun, případně nejméně deset milionů korun, uplatní se přísnější trestní sazba.

Poškození a zvýhodnění věřitele: komu společnost zaplatí jako první?

O poškození věřitele může jít například tehdy, když dlužník (společnost, jménem které jedná například jediný společník, který je zároveň jednatelem) převede hodnotný majetek na spřízněnou osobu za zlomek jeho skutečné ceny, takže se majetek dostane mimo dosah věřitelů. Obdobně může jít o jeho ukrytí či zničení, nevýhodné postoupení pohledávky, převzetí cizího dluhu nebo předstírání neexistujícího závazku, kterým dlužník svůj majetek skutečně nebo zdánlivě zmenší.

Takové jednání se stává trestným činem tehdy, pokud dlužník některým ze zákonem vymezených způsobů úmyslně a alespoň částečně zmaří uspokojení svého věřitele a způsobí mu tím škodu nejméně 50 000 Kč. Nestačí tedy pouhý převod majetku ani samotná existence nezaplaceného dluhu. Musí se prokázat, že právě v důsledku daného jednání věřitel nedostal alespoň část toho, co by jinak z majetku dlužníka získal.

Poškození věřitele může být trestné i přesto, že se společnost zatím nenachází úpadku. Jinak tomu je v případě zvýhodnění věřitele, které může být trestné pouze za předpokladu existence úpadku společnosti.

O zvýhodnění věřitele půjde tehdy, když dlužník (opět společnost, jménem které jedná například její jediný společník – jednatel) nacházející se v úpadku úmyslně zvýhodní jednoho věřitele, tím alespoň částečně zmaří uspokojení jiného a způsobí mu tím škodu nejméně 50 000 Kč. Samotná skutečnost, že společnost zaplatila jeden splatný dluh dříve než ostatní, proto ještě trestný čin nepředstavuje. O trestný čin ale půjde například v případě přednostního splacení půjčky spřízněné společnosti v situaci, kdy na další věřitele už nezbývají prostředky.

Pro právní posouzení je zásadní přesně zrekonstruovat sled událostí, tedy kdy vznikly a dospěly jednotlivé dluhy, kdy se společnost dostala do úpadku, jaký majetek v té době měla, které závazky uhradila a co jednatel věděl o jejím skutečném finančním stavu.

Dotační podvod: když společnost získá podporu na základě nepravdivých údajů

Dotačního podvodu se může dopustit ten, kdo v žádosti o dotaci uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo v ní zamlčí podstatné informace. Trestní odpovědnost může vzniknout také tehdy, když jsou již získané prostředky ve větším rozsahu použity k jinému než stanovenému účelu.

Příkladem může být společnost (respektive její společník, jednatel nebo jiný zaměstnanec), která žádá o dotaci na pořízení nové výrobní technologie. Jednatel k žádosti přiloží nepravdivé údaje o plánovaných výdajích nebo zatají okolnosti, kvůli nimž by společnost na dotaci neměla nárok. Dotace je následně poskytnuta společnosti, která z ní financuje svůj provoz.

Uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných informací v žádosti může být trestné bez ohledu na to, zda byla dotace skutečně vyplacena a zda vznikla škoda v určité minimální výši. Pokud byla dotace získána řádně, ale následně použita k jinému účelu, musí takto použité prostředky dosáhnout alespoň 50 000 Kč.

Běžná chyba, nepřesnost nebo jiný než očekávaný vývoj projektu však samy o sobě zpravidla dotační podvod nezakládají.

Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění: když účetnictví neukazuje skutečný stav uvnitř společnosti

Účetnictví má poskytovat pravdivý obraz o tom, jak společnost hospodaří a jaký majetek a dluhy má. Neslouží přitom jen jednatelům, ale také společníkům, věřitelům nebo správci daně.

Trestní odpovědnost může vzniknout například tehdy, když odpovědná osoba (klidně i sám společník – jednatel) účetnictví vůbec nevede, ačkoli je k tomu ze zákona povinna, uvede v něm nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo účetní doklady změní, zničí, poškodí či zatají, v důsledku čehož ohrozí majetková práva jiné osoby nebo řádné a včasné vyměření daně. Může jít třeba o vykazování neexistujících výdajů, zatajení skutečných dluhů nebo úpravu čísel tak, aby firma vypadala finančně zdravější, než ve skutečnosti je. Problematické může být také zatajení dokumentace po skončení funkce.

Na rozdíl od většiny předchozích trestných činů zde zákon pro základní skutkovou podstatu rovněž nestanoví minimální částku způsobené škody. Samotná účetní chyba, běžný nepořádek v dokumentech ani opožděné předání účetnictví však zpravidla trestní odpovědnost nezakládá.

A kdo je vlastně pachatelem: jednatel, společník, zaměstnanec nebo snad samotná společnost?

Trestní odpovědnost obvykle nese konkrétní fyzická osoba, tedy člověk, který jednal protiprávně. Může jít právě o společníka – jednatele, který si přisvojil firemní peníze, který druhého společníka či jednatele podvedl, nebo který přesunul podnikání do nové společnosti.

Za určitých podmínek může být pachatelem také samotná společnost. To přichází v úvahu zejména tehdy, že trestný čin spáchá společník, jednatel, jiná vedoucí osoba, osoba s rozhodujícím vlivem nebo zaměstnanec v zájmu společnosti či v rámci její činnosti a jejich jednání lze společnosti podle zákona přičíst. Příkladem může být podvodné získání zakázky nebo dotace, ze které má prospěch samotná společnost, nebo poškození či zvýhodnění věřitele společnosti. Trestní odpovědnost společnosti přitom automaticky nezbavuje trestní odpovědnosti člověka, který jménem společnosti skutečně jednal. V některých případech však může být stíhána pouze společnost, například pokud se nepodaří zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala protiprávně.

Sama společnost se však v určitých případech může trestní odpovědnosti zprostit, prokáže-li, že vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možné spravedlivě požadovat, aby trestnému jednání zabránila (například měla zavedený a skutečně fungující compliance program odpovídající jejím rizikům, zaměstnance pravidelně školila, kontrolovala dodržování pravidel, umožňovala oznamování podezřelého jednání a na zjištěná porušení účinně reagovala – této otázce se věnujeme v předchozím článku).

Jestliže však například společník – jednatel vyvede peníze společnosti výhradně pro sebe a jedná proti jejím zájmům, pachatelem bude zpravidla on jako fyzická osoba, zatímco společnost bude poškozenou. Rozhodující tedy není pouze to, že člověk jednal jménem společnosti nebo využil svou funkci, ale také v čím zájmu a v jaké souvislosti jednal.

A kdo je vlastně poškozeným: společnost, nebo společník?

Určení poškozeného v trestním řízení není jen formální otázkou. Rozhoduje o tom, kdo může v rámci trestního řízení vykonávat práva poškozeného a požadovat po pachateli náhradu škody.

Z právního hlediska rozhodující, komu vznikla přímá škoda. Pokud společník – jednatel vyvede peníze z firemního účtu, převede majetek společnosti pod cenou nebo odkloní její zakázky, poškozenou je zpravidla společnost. Další společník následky pocítí jen nepřímo, například poklesem hodnoty svého podílu nebo tím, že společnost nebude moci rozdělit zisk.

Práva poškozeného, včetně možnosti požadovat po pachateli náhradu škody, bude v takovém případě zpravidla uplatňovat společnost (například na trestném činu nezúčastněný jednatel společnosti nebo soudem ustanovený opatrovník). Společník může podat trestní oznámení a předložit dostupné důkazy, samotné postavení společníka mu však ještě nezakládá právo požadovat, aby byla škoda způsobená společnosti uhrazena přímo jemu.

Jiná situace nastane, pokud jednání směřovalo přímo proti společníkovi. Může jít třeba o případ, kdy jej druhý společník úmyslně oklamal a přiměl jej k prodeji podílu hluboko pod jeho skutečnou hodnotou. V takovém případě mohla vzniknout přímá škoda samotnému společníkovi a může to být právě on, kdo se bude v trestním řízení nacházet v postavení poškozeného.

Civilní žaloba, nebo trestní oznámení? Často nejde o volbu „buď, anebo“

Civilní žaloba a trestní oznámení řeší rozdílné stránky stejného problému. Civilní cestou se lze domáhat například náhrady škody nebo zákazu dalšího nakládání s majetkem společnosti. Možnostem civilní obrany ve sporech mezi společníky se budeme podrobněji věnovat v připravovaném navazujícím článku.

Naproti tomu úkolem trestního řízení je prověřit, zda určité jednání naplnilo znaky trestného činu, a případně určit osobu, která za něj nese trestní odpovědnost.

To, že se společnost může domáhat svých práv civilní žalobou, ale ještě neznamená, že věc nemůže mít také trestněprávní rozměr. Pokud například jednatel úmyslně vyvede firemní peníze nebo si je přisvojí, nepůjde už jen o spor o to, zda má peníze vrátit a může být namístě prověřit, zda nebyl spáchán trestný čin.

Civilní a trestní postup se tak mohou vzájemně doplňovat. Trestní oznámení však není náhradou za civilní žalobu a není ani nástrojem k řešení každé patové situace ve společnosti. Nemělo by sloužit ani jako prostředek nátlaku při vyjednávání mezi společníky. Vždy je třeba nejprve vyhodnotit, co se skutečně stalo, zda a komu vznikla škoda a teprve poté se případně uchýlit k podání trestního oznámení.

[1] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023, č. j. 7 Tdo 959/2023-596.

[2] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019.